Vědí to i vrabci na střechách všech porodnic, tuší se to u nás už více jak 30 let (výzkum nechtěných dětí profesora Matějčka), a teď to ví i čtenáři podivně ulítlé a seriózní makroekonomy zcela jistě provokující knihy Stevena Levitta a Stephena Dubnera Freakonomics (odbytě česky přeloženo po názvem Špekonomie). Ekonom Levitt na základě statistických dat dospěl k tvrzení, že nejúčinnějším prostředkem v potírání zločinnosti (v USA) se stala legalizace potratů. Ondřej Formánek o knize napsal do časopisu Reflex (23/07) a věnuje se nejvíce právě překvapivě ubývajícímu počtu vražd (od 13. století dodnes). Zmiňuje se, že v 19. století se v Evropě vraždilo dvakrát více než dnes, a poukazuje, že na poklesu zločinnosti v USA se podepsala legalizace potratů v sedmdesátých letech. Pak ale dochází k neuvěřitelně macho závěru: Nová generace zločinců byla popravena vlastními matkami dříve, než se stihla narodit.
Tohle tvrzení je právě tak otřesně nehorázné, jako fakt, že přes všechna zjištění o vlivu psychiky ženy na zdravý a optimální vývoj těhotenství a přirozený bezpečný porod se psychologové, perinatální a porodničtí odborníci (nejen u nás) nejsou schopni interdisciplinárně domluvit a konečně vzít vážně všechna statistická a vědecká fakta. Ve jménu zdraví žen a jejich novorozenců, ale samozřejmě i celé společnosti.
Podobá se to obecnému (západnímu) trendu všelijakých terapií a charit: máš-li nějakou duševní či psychickou nemoc, terapie (hudbou, malbou, hrou, další doplňte sami) ti snad pomůže (ale bude tě to stát obrovské peníze, protože musíš podstupovat naše terapie celé roky). V oblasti charity a různých nadací je to totéž: shánějí sponzory a vydávají miliony na péči o postižené a handicapované děti, ale ani je nenapadne dát zlomek na informace těhotným ženám (jak je důležité být v klidu a jak 90% z nich může a mělo by porodit přirozeně, bez jakýchkoli medicínských zásahů) – aby se nerodily postižené děti. Tedy na prevenci.
Když jsem před šesti lety nasbíral řadu důkazů o jisté profesní pomýlenosti a zaslepenosti našeho porodnictví, zkoušel jsem se v tomto ohledu obrátit na různé naše nadace. Ani jedna z nich nechtěla o nějakém tom informativním, tedy preventivním programu ani slyšet. Prý by jim na to nedali sponzoři peníze a navíc už mají plán akcí a výdajů na roky dopředu.
O co jde? Zopakuji: pokud těhotná žena prožívá nějaký delší nebo pravidelný stres, pokud kouří, pokud si občas dá skleničku vína, pokud žije poblíž chemičky nebo ve velkém městě v hluku, shonu a (mikro)prachu, pokud se musí nejméně desetkrát za dobu těhotenství bát všeho toho, čím ji straší její gynekolog, pokud trne týdny v očekávání výsledků amniocentézy, odběru plodové vody pro genetické vyšetření (i když se pak ukáže, že to dopadlo dobře a její dítě nebude mít Downův syndrom), pokud je v době porodu sama na hekárně, mění se kolem ní personál, ponižují ji zbytečným klystýrem a zákazem jídla a pití, a pak, když se porod zpomalí, jí lékař vnutí různé ty „drogy“ nebo dokonce císařský řez, a pokud jí miminko ihned po porodu odeberou pod záminkou různých těch vyšetření (která se mohou udělat později, nebo přímo na těle rodičky), a její děťátko nestráví první minuty a hodiny v bezpečí šeru a teple, na bříšku či prsou maminky, je vysoká pravděpodobnost, že takové dítě (zvláště pokud je to chlapeček) bude psychicky (a zdravotně) nějak postiženo. Studií, prokazujících negativní zdravotní a psychický vliv vyplývající z toho, že matka dítě nechce, a z traumat při porodu přibývá jako hub po dešti.
Již z 60. let se ví, že např. generace holandských chlapců, kteří se narodili na konci války (v době hladu), významně zvýšila zločinnost ve své zemi. A že děti žen, které se v prudérní společnosti (a v řadě států, kde jsou potraty nelegální, bohu a ženám a dětem žel, i dnes) bály otěhotnění před sňatkem (a pokud otěhotněly, musely odolávat veřejnému pohoršení a odsouzení), měly výrazně vyšší sklon k agresivitě a násilí.
Cituji ze své knihy Nová doba porodní: Dr. Gerhard Rottmann ze salzburské univerzity v Rakousku dospěl již před dvaceti lety k totožným závěrům. Jeho studie svědčí mimo jiné o tom, že nenarozené dítě je schopno rozlišovat i velice jemné emocionální podněty. Sledované ženy, v tomto případě jich bylo sto čtyřicet jedna, rozdělil do čtyř skupin podle jejich emocionálního postoje k těhotenství. Ženy, které dr. Rottmann označil jako „ideální“ matky (poté, co psychologické studie ukázaly, že si vědomě i podvědomě své děti přejí), mají nejlehčí průběh těhotenství, bezproblémové porody a fyzicky i psychicky nejzdravější potomstvo. Ženy s negativními postoji, označené jako „katastrofální“ matky, překonávaly v průběhu těhotenství značné zdravotní problémy. Právě u nich se vyskytl nejvyšší podíl předčasných porodů, novorozenců s nízkou porodní váhou a s četnými emocionálními poruchami. Stručně řečeno, nechtěné děti jsou morálně ohrožené a jsou morálním ohrožením celé společnosti. Dokud se nepodaří v rámci změněného pohledu na těhotenství a porod aplikovat zjištěné důsledky mentálních a sociálních podmínek na prenatální stadium života, budou všechny pozitivní změny ve světě jen povrchní a neustále bude existovat ohrožení základních lidských potřeb a práv, kulturních a tradičních hodnot a samotné svobody člověka a celé civilizace.
Ona cynická věta „Nová generace zločinců byla popravena vlastními matkami dříve, než se stihla narodit“ by tedy měla znít takto: Kdyby bylo každé dítě očekáváno s láskou, a v bezpečí rodiny přirozeně porozeno a hýčkáno, nebyl by žádný důvod k jeho pozdější agresivitě. Nebyli by zločinci.
Dovolte ještě jeden citát. Švédský prenatální psycholog slovenského původu Peter Fedor-Freybergh tvrdí již řadu let (a opravdu nechápu, co celé ty roky čtou naši porodníci a psychologové): „Pokud bychom dokázali zajistit, aby každé dítě bylo milováno a chtěno od samého začátku, aby bylo ctěno a aby úcta k životu byla jednou z nejvyšších lidských hodnot, a pokud bychom dokázali optimalizovat prenatální a perinatální stadia života bez narušení základních potřeb, bez agrese a psychotoxických vlivů, výsledkem bude společnost bez násilí. Tak, jak jednáme se svými dětmi, budou naše děti jednat se světem. A to zahrnuje i dítě ještě nenarozené.“
Jistě, to, že byly legalizovány potraty, umenšilo výskyt agresivních jedinců (kteří by již tím, že je jejich „matky“ nechtěly, byli jinak celoživotně traumatizováni), ale to byl a je alibistický pseudo čin. Tak jako těhotenství není nemoc, a porod není operace, tak ani potrat není řešení.
Přitom by stačilo, bez nějakých vyšších finančních nákladů, jen postupně změnit postoj odborníků, žen, a následně i celé společnosti k těhotenství, k roli žen a matek – a za tři generace by byl svět bez násilí.
Vlastimil Marek, úterý 12. červen 2007
